PÁR FAKTŮ Z MÉHO KNIHOMOLSKÉHO ŽIVOTA

Tenhle článek jsem chtěla napsat jako jeden z úplně prvních, ale stále jsem se k tomu nějak neměla a z nejrůznějších důvodů ho neustále odkládala - až vydám víc recenzí, až tu bude více článků, blabla. Ale teď jsem se k tomu konečně dokopala.

Každý z nás má nějaké ty zvyky nebo "podivnosti" či podobné věci spojené se svým knihomolským životem. I já jich pár mám, a ty vám teď představím, což je vlastně taky smysl tohoto článku. Ne každý se ve všem musí najít, píšu čistě jen o sobě, a některé položky na mém seznamu můžou působit možná poněkud...zvláštně, mno. Alespoň mě to tak někdy připadá. Tak to berte jako takové menší varování.

1. Nedokážu číst "bez výrazu"

Už nejednou se mě někdo zeptal, proč se usmívám do knížky. A já nedokázala okamžitě odpovědět, protože mě to zaskočilo - vůbec jsem nevěděla, že něco takového dělám! Kromě úsměvů se ale dost často s postavami v knize bavím. Nebo ne bavím, spíš na ně mluvím, nahlas komentuji jejich rozhodnutí a občas jim i nadávám, pokud si to zaslouží. Což je pak ve větší společnosti maličko...problém.
Naprosto normální během mého čtení je, že protáčím oči, sem tam si hlasitě povzdechnu, vrtím hlavou nebo se mi obličej najednou rozzáří nečekaným poznáním, když mi v knize něco dojde, na něco přijdu, nebo je v knize popsán nějaký pocit, který sama ze svých zkušeností znám. Přihlouple se nasmívám, když se postavy, kterým to přeju, políbí. Zkrátka, sledovat mě při čtení musí být docela zážitek.

2. Jsem schopná tahat sebou třeba tři knížky

Ale mobil/peněženku/deštník/cokoli s přehledem zapomenu doma ležet na stole, kdežto knížku nikdy. To je věc, která se v obsahu mé tašky/batohu zásadně nemění. Jakmile jdu někam na déle než půl hodiny, třeba k doktorovi, nebo někam jedu vlakem či autobusem, beru si s sebou v první řadě nějakou knížku...a pak ještě jednu, kdybych tu první třeba dočetla. A dost často se tam najde ještě nějaká dočtená z minule. Velkou zkouškou pro nosnost mého batohu jsou pak takové výpravy, během kterých se zastavuji v knihkupectvích.

3. Když mě knížka opravdu chytne, čtu ji i za chůze.

Ne, opravdu nechodím po ulici s knihou v ruce, spíš jenom když se přemisťuji po domě - když si chci dojít pro pití/jídlo a podobně, a nechce se mi knížku odložit, prostě jdu s ní, a čtu si cestou, což se samozřejmě neobejde bez občasného naražení do stolu, dveří atakdále atakdále. A pak se divím, odkud se mi pořád berou všechny ty modřiny...

4. I kdybych měla v peněžence poslední peníze, jsem schopná dát je za knížku, kterou si opravdu moc přeju

Když se mi po dlouhém a neúspěšném shánění konečně dostala do ruky jedna má skutečně vytoužená knížka, bylo mi naprosto jedno, že stojí bez koruny čtyři stovky - se širokým úsměvem na tváři jsem si ji z knihkupectví odnášela, a to, že jsem za ni dala svoje poslední peníze v tu chvíli vůbec nebylo podstatné.

5. Čuchací maniak

Je obecně známé, že většina knihomolů miluje vůni knih. Já samosebou nejsem vyjímkou, ale moje záliba v čuchání ke knihám je ještě na o něco vyšší úrovni. Naprosto z ničeho nic si přičichnu ke stránce během čtení, bezmyšlenkovitě sáhnu do poličky pro knihu, jen abych ji otevřela na náhodné stránce a zase si mohla čichnout... jsem do vůně knih zkrátka blázen, a někdy bych chodila do knihkupectví jenom kvůli ní. Ježíš, to zní tak strašně ujetě, když to po sobě tak čtu..

6. I když se mi nějaká série nelíbí, musím si přečíst ostatní díly

Zásadně nenechávám rozečtené série. Nesnáším to, musím je mít dočtené, i když se mi třeba první díl moc nelíbil. Zatím jsem sice nic tak strašného, že bych se u čtení trápila, nečetla, tudíž nemůžu tak úplně tvrdit, že bych dočetla do konce jakoukoli sérii, u níž bych přečetla první díl, to je zase pravda. Ale třeba taková Selekce, která se mi navzdory všem chválivým komentářům a pozitivním recenzím moc nelíbila, a podle názvů následujících dvou dílů jsem navíc i věděla, jak to všechno nakonec dopadne, dočetla jsem ji, a dokonce jsem si na wishlist připsala i Dceru.

7. Nikdy nečtu knihy s přebalem

Myslím to tak, že když má kniha přebal, když ji čtu, přebal sundávám. Nevím proč, zkrátka s ním nikdy knihy nečtu, a pak ho na ni dost často ani nevracím. V jedné poličce se mi hromadí už pořádně velká kupka přebalů - asi si budu muset najít čas, a hezky je všechny povracet tam, kam patří. Navíc mám takový ten látkový obal na knihy, který mám hrozně ráda, takže jednoduše přebaly ani moc nepotřebuji. Když čtu s papírovým přebalem, hrozně mě to rozptyluje, neustále kontroluju, jestli se někde nepotrhal a tak podobně.

8. Ať vezmete do ruky kterýkoli papír na mém stole, bude tam napsaný název knížky

V sešitech do školy, na starých účtenkách a písemkách, na náhodných cárech papíru, prostě všude, kam se dá něco napsat (kromě knížek, samozřejmě!). Někdy jsem prostě líná otevřít si goodreads nebo databázi, a tak svůj nový objev napíšu na to, co je zrovna po ruce.

9. Nikdy nedokážu projít kolem knihkupectví, aniž bych se do něj podívala

To samo o sobě není nic moc zvláštního, ale já jsem tenhle bod napsala hlavně proto, abych sem mohla hodit tenhle obrázek, který jednoduše mluví za všechno - pokud bych to trochu zveličila, tak takhle to opravdu vypadá při každé mé návštěvě knihkupectví, kde vidím , knížku, kterou moc moc chci, ale buď a) nemám peníze, nebo b) už jsem v poslední době koupila tolik knih, že jsem další nákupy sama sobě zakázala. A to jsem pak schopná stát, sledovat knihu a nedokázat se přinutit odejít, dokud mě někdo doslova nevyvleče ven z obchodu...

10. Trefné argumenty aneb jak si Momo připravuje stěry
Tohle je možná docela zvláštní, ale já si vždycky vypisuju (nebo zakládám, když jsem líná dojít pro tužku a papír a pak to  celé opisovat), když nějaká postava použije v rozhovoru nějaký dobrý argument nebo stěr, protože co kdybych ho náhodou někdy využila? Ještě se mi to tedy nikdy nikdy nestalo, abych pravdu řekla, a přesto to stále dělám..